Mlynářova jabka
Mlynářova jabka
Desi v dalekých zemích o kerých sa dneskaj enom v báchorkách píše a staré babky o nich vyprávjajů svojím vnůčatom, stál tam Mlýn jak hrad. V panství, de každý sám sobě vládnul, ale dekdo si záviděl. V mlýně žíl starý Poctivec. Né nadarmo mu tak šichni říkali. Na dvorku mu róstl strom. Enom jeden a ne ledajaký! Říkalo sa, že snáď z Indie či co....kolem jeho Mlýna sa odjakživa točily pomluvy a povídačky, že zakletý je. Široko daleko lické oko nečulo nádhernější Jabka než na tem stromě. Á...kolik šelijakých raubířů je chtělo ochutnat. Ajéjej! To bylo zkučání. A proč? Dysi, dyž Poctivec tůlál sa po světě s prázdnů chlebárnů, dostál po zásluze tentok strom, prý že zdraví přinášá a jabka na něm, ty že sů to nejvzácnější, co on bude kdy mět. Pokáď udrží je při životě, bude prý mět ten svůj život slaďučký zrovna tak, jak sladké jeho plody budů. Pokud by šak nekalým způsobem někdo na jeho jabloň sáhnůl, tomu sa to dvakrát oplatí!
Po dlůhých cestách, dyž už sa po nohách aj únava plazila, usadíl sa muž v temto panství, de každý si je sám svojím pánem a věnovál sa řemeslu. Mlynářství. Tož zasadíl ten strom. A ejhle: pole plné úrody, dobytka enom přibývalo, slepice nésly jak pro celů ves a zdraví jeho mu mohl leckdo závidět. A pak aj jeho rodině. Tři syny měl a šecky naráz! Jeden jak buk, druhý jak dub....enom třetí trochem slabší. Vojtěch, Matěj a poslední Jakub. Ti první dvá pytlů můky unésli za štyry......
Ale abych sa vrátíl k temu zkučání a naříkání. Teprvá potem, co muž syny zplodíl, strom začál rodit. Dyž přibylo roků im, přibylo jablek ve větvách. Prvý rok bylo jedno velikánské,..........nu a až im bylo všem po dvaceti, tož sa mezi listama objevilo dvacet rudých guliček jak tatova pěsť. A takéj s každým uzrálým plodem synové síleli. No a jak povidám, ludé sů závistivé potfory! A jabka je lákaly tak dlůho, až sa našli odvážlivci, keří chtěli ochutnat z cizího. Dyž to jeden zkůšál v noci, tož zostal na dvorku až do samého rána, než mlynář vstál. Protřél si očiska...eště jednůc...A co nevidí? Chlapisko jak hora u jabloně s ruků natáhnutů až navrch a v ksichtě kyselý výraz jak dyby mu v gaťoch mravenci šmejdili a k temu býl rudý jak kohůt dyž sa vzteká. „Ná co ty tu děláš tak po ránu?“ ptá sa mlynář „Snáď ti nepřišly jabka k chuti hned k snídani? To nemáš na chleba?“ A zloděj celý vyjukaný enom hlesnul. „Šak tu stojím mlynářu už od saméj noci, enom abych je ochutnál. Ty prý je nejíš. Baže na chleba mám. Ale slyšál sem, že ty vaše jabka majů kůzelnů moc! A už to aj vim. Ruka sa ně tam přilepíla a ostal sem tu na ostudu až do teďkaj. Že tys to nečím polepíl?“ A zase svěsíl ušiska a nahodíl psí oči. Čekál myslím na odplatu...ale mlynář sa zasmál. „Vidím, že ty máš kradéní nadosmrti dosť.“ A jak sa zloděj zlodějská natahovál, najednůc mu ruka spadla dole jak hnilá hruška. Ten vzál nohy na ramena a utěkál pryč jak dyby ho hóníl vzteklý pes. Není divu, že už sa nikdá nikdo nepřilepíl.
A proč mlynářova rodina jabka nejedla? Pravda....sů dobré do buchet, aj enom tak! Ale nee! Protože ich bylo stejno jak roků jeho synom....a dyž sa na podzim stromy vyslékajů z listí, tož tento vysál ščávu z jablek a listy byly pěnůčko zelené až do dalšího jara.
Jak už to tak bývá, rok sa táhne, ale léta ubýhajů rychlo....mlynář zestárnul. Pravda....ze synů měl pořádné chlapiska. Třebas taký Vojtěch. Tož to býl chlap! Utáhnůl by celý mlýn aj sám, jaků měl silu...., zálibu si našél v koňoch...ale jaků! Aj děvčice na nich neháňál. Tož tak. Najvíc si hleďál budůcí nevěsty a koňů. A šak Matěj nebýl o moc inší. Zaséj uměl šecko spravit.......Enom Jakub sa zdál byt z inačího těsta. Taký nedodělaný. Ani neproháňál děvčice na koňoch, ani sily moc nepobrál.
A co sa jedného léta nestalo? Urodili sa enom tři jabka. Strom už zhrbéný jak stará koza a mlynář už teho taky moc nenamlél. Nastaly pro ňho těžké časy. A protože z teho najcennějšího, co měl, zostaly ty jabka, tož je utrhnul a dál každému synovi po jednom. „Strom už dlůho nevydrží.....jabka lidi směnijů za co budete chtět!“ Sáhl opatrno na zestárnutý strom a sedl si pod ňho na lavku.
Tož Vojtěch, Matěj aj Jakub si zbalili pár švestek aj s jedním jabkem a vyšli, jak sa řiká, „do světa“, aby to najcennější co majů za něco vyměnili. Šli každý svojů cestů.
Jakmile sa po panství roztrůbilo, že sů k dostání Poctivcovy zdravé jabka a sů poslední tři, tož sa kolem bratrů shlukovalo ludí po hospodách jak much kolem teho voňavého. No a tož dalo sa z čeho vybírat. Šak taky Vojtěch ani Matěj daleko nedošli. Ludé nabízali co mohli. Od slepic až po stodoly. Jabka pěkno naleščené až očiska přecházaly. „Co teď?“ povidá si Vojtěch. „Co mám chtět, dyž možu mět co si umanu?“ a přemýšlál, co je pro ňho z těch všech věcí najdůležitější. Dumál dlůho, ale nakonec tvíťazila tůha po koňoch. Šak mu takéj nabízali pěkné kůsky! A dyž už si skorem vybrál jedného, tu sa mu ješče víc zalůbíl druhý. Enomže o těch pokladoch sa dověděl aj samotný Pán teho kraja. Vysílál zvědy de mohl a dyž zistíl, že najbližšímu bratrovi sa po koňoch zachtělo, tož sa za ním vydál do hospody a začál mu mazat med kolem huby. „Ná šak nebuď hlůpý, daj to jabko mně a já pro tebe ty koně od sedláků kůpím třebas šecky!“ A tož to bylo něco! De sa hrabe na Pána sedlák s jedním hnědákem, dyž može za jabko dostat aj sůsedovu klisnu...a tož bez dlůhého rozmýšlání mu na to Poctivcův syn celý nadšený kývnůl. Šak Pán si takéj mnůl ruky jak dyby mu byla pořádná zima.
Matěj takéj daleko chodit nemosél. Zadarmo mu nalévali, zadarmo ho krmili. Dlůho uvažovál a uvažovál, až došél na to, že by sa za to jabko mohl mět jak Král. A tak prohlásíl, že vymění za něco, co má enom král. „Tož král, král....“ šuškalo sa kolem.......“Co má král, co my nee? Šak zjí to samé co my, enom v kočáru sa to panstvo vozí!“ Ná tož jak to Matěj slyšál, očíčka sa mu zabliščaly. „tož to je onó! Kočár!...... Ale de ho tak zehnat? Přemýšlál nahlas. Šichni krčali ramenama........Matěj sa nestihl ani ze židle zvednůt a už u ňho stál Pán s úsměvem jak dyby mu zostalo něco od oběda v zuboch. „De bys chodíl Matěju?“ Balamutíl ho. „Nikdo široko daleko ti nemože nabídnůt lepší kočár než je můj....! Šak je od samého krála darovaný!“ Jak to Matěj slyšál, tož „aby nepřebrál“ si na to s Pánem plácnůl a spokojeno odkráčali obá dvá.
To Jakub, ten sa dál až za hranice Panství a přešél ich několik. Myšlenka na nemocného otca a na strom mu ležala v hvavě jak ten najtěžší šutr. Ne a ne sa ich zbavit. Zpráva o jabku sa šířila kolem něho rychlo jak chřipka v dědině. Dověděl sa, že bratři chytro vyměnili...ale nebylo to nic platné. Už mu nabízali dražší věci než sů koně a kočáry prošívané zlatýma nitima.... „Tož co može mět stejnů cenu jak jabko, keré přinášá silu do života?“ Mudrovál. A pri tom přemýšlání došél snáď na kraj světa, de ho nikdo neznál a ani o zázračnéj jabloni neslyšál. Ocitl sa v zemi, de jabko je bezcenné a zároveň aj drahé. A jak? Byla to chudá zem, de každý u huby zrnko záviděl. A dyž došél do hodspody, s jednů kapsů prázdnů a druhů vysypanů, tož nedali mu ani vody napit. Sily už mu vypovídaly službu, seděl o suchu u stola a žalůdek mu škrrrkál v břuchu hladem. Čučál před sebe na naleščené jabko a dyž už sa dívál dobrů hodinu, přisedl k němu jakýsi tulák. „Tož co je to za jabko, dyž sa na ňho enom díváš?“ „Chcu ho tu za něco vyměnit! Pověz mi tuláku...“ nahnůl sa Jakub k němu přes stůl „co je tu v této zemi pro člověka najcennější?“ Tulák sa mu málem vysmíl! „Tož poslůchaj cizinče. Tady nenajdeš nic dražšího než je jídlo, bo ťa udrží při životě. To bys sa divíl, co tu pro něco do žaludku ludé udělajů!“ Chvílu přestál a prohlédl hladným Jakubem. Pak zaséj pokračovál. „Ale ty mosíš byť hlůpý jak osel. Tenký si jak špejla v itrnici, kerůs rok neviděl a přitom sa před tebů vále jabko jak melůn.....tož ňa tak napadá cizinče, tůlám sa od rána do večera a hlady ani nespím, ná dyž ten zázrak červený vidím, tož ho možeš dat mně.“ Jak ho Jakub čůl, tož v něm hrklo a povidá tulákovi: „Šak pravdu máš. To može zachránit život nám obům!“ Čapl nůž a ovoca rozpůlíl. Ať byly půlky jak chtěly veliké, tož sa po nich v mžiku blesku zaprášilo, enom samotné jadřince zostaly. „Tož tady máš!“ Podál najednůc tulák pecky Jakubovi, narovnal sa jak dyby neznal, co je to únava a odkráčal pryč. A jak tak mladý držál tých pár jadérek v dlani, tož sa mu v palici rosvítilo, až ze židle nadskočil. Položil sa venku do vysokéj trávy, tam de najlíp róstla, vydlůbal ďůrku a zasadíl jadérka. A čekál. Noc a den a den a noc......a dyž kerési ráno rozlepíl oči, jak čísi kohůt zakokrhál, ležál vedle maléj jabloně. Tož ju vykopál a hodil na ramena. Jakub sa vydal na zpátečnů cestu dom, de strom chtěl zasadit.
Šak taky sa to znovu okolo mlýna zazelenalo...aj starý poctivec z postele nakonec vyskočíl. Dyž sa ho otec ptál, co sa s tím posledním jabkem stalo, tož Jakub mu pověděl, že padlo za věci, kerých si za tů cestu najvíc cenil.......tři životy to byly......svůj vlastní, jednoho tuláka a jeho!
Co už bylo dál s tím panstvím, de jeho Pán najednůc pobrál víc rozumu než potřebovál, to nevím. Akorát sa to nelůbilo jeho poddaným, keří ho stejnak nakonec vyháňali s vidlama v rukách. Šak takéj dyž sa oslu vede příliš dobře, ide na led a zlomí si nohu, jak už temu tak bývá...............
A už ani nevím, jak dlůho strom plodíl a jak dlůho šichni ti mlynáři žili......isté ale je, že ke štěstí potřebujem enom a právě to, co nám scházá..............A to je tak šecko .....
všechna práva vyhrazena © V.S 2005