Ačkoli se pozitivisté striktně snaží rozlišovat právo a morálku, ne všichni popírají její důležitost. Například podle J. Fullera existuje jakási vnitřní morálka práva, která nám dává pravidla, jež musí samotné právo respektovat. Na druhou stranu drtivá většina pozitivistů morálku v pravém slova smyslu a právo vnímají jako dva na sobě nezávislé normové soubory.

Přesto pokud se morálka s právem dostává do konfliktu je radno se zamyslet nad tím, která z těchto dvou ikon by měla dostat přednost. Stačí si jen připomenout stále dokola omílanou situaci práva po druhé světové válce, kdy se pozitivní právo stalo objektem kritiky, a jeho dodržování bylo mnohdy shledáváno jako nelidské. Zastávám názor, že Pozitivní systém norem lze jen tehdy a potud nepovažovat za právo, pokud je zjevně v rozporu se základními a obecně uznávanými zásadami morálky. Jak jistě někteří teoretikové v období po druhé světové válce zvažovali taktéž.

Také Radbruchova formule vypovídá o silné vázanosti k pozitivnímu právu, avšak připouští, v návaznosti na zkušenost tehdejšího režimu, že může dojít i k nesnesitelné míře rozporu mezi pozitivním právem a morálkou, respektive zahrnující spravedlnost, a tudíž by mělo právo jako nenáležité ustoupit.

O pozitivistickém náhledu na právo a morálku je všeobecně známo, že zákony, i pokud jsou morálně odporné, jsou stále zákony, které mají být dodržovány a respektovány. Pozitivisté odmítají testovat platnost právních norem hledisky mravními, na druhé straně však, dobře si uvědomují problém „nemorálního práva“. Akceptují morální důvody jako důvody prolomení standardních principů, jakými jsou právní jistota nebo zákaz retroaktivity. Připouštějí tedy minimální přirozenoprávní obsah práva.

V rámci striktního dodržování pozitivního práva je třeba si klást otázku, zda je přijatelné, aby například pachatelé válečných zločinů byli uznáni vinnými, protože dodržovali zákony, které porušují přirozené právo a jsou tudíž neplatné. V konfrontaci s uvědoměním si, že by mohli být také trestáni za nedodržení těchto nemorálních zákonů či za jejich nesprávnou aplikaci, by mohlo být toto téma trochu sporné a závislé na individuálních úvahách. To, že pozitivisté odlišují právo a morálku, vyplývá také z přesvědčení, že v rámci čistého pozitivismu právo tvořené společností musí překonat spojování práva a morálky z toho důvodu, že právo má být sice dobré, avšak když nebude, tak stále bez ohledu na morálnost platí.

Důležité je podotknout, že zde máme i jakési morální normy. Přiznávám, že bez existence právních norem tvořících právo, by si ostatní neprávní normy v mnoha případech nevystačily. Například morální normy, tvořené ve společnosti hodnocením sociálního jednání jako mravného či nemravného, kdy si „norma“ klade otázku dobra a zla, spravedlivého či nespravedlivého nebo čestného a nečestného jednání jedince, by dle mého názoru nestačily z toho důvodu, že sankce, jako je svědomí pachatele nebo negativní veřejné mínění jeho okolí, není v jistých případech dostačující. Morální norma svojí sankcí nebude mít jistotu, že jedinec opravdu dostatečně pyká za zlo, které působí, a věřím tomu, že ani veřejnost se svým negativním míněním by se nespokojila s tím, že se dotyčný (například pachatel trestného činu) kaje v koutě a „stydí se vyjít na ulici“

Tak nebo tak většina právní úpravy je amorální, tedy nemá žádný morální rozměr, avšak dochází ke kolizím práva a morálky, k rozchodu jejich hodnocení. Například u interrupce, nedávno řešené i v Polsku, se i názory společností a národů rozcházejí. Do morálky národa se vměšuje i náboženství, které nemusí potrat dovolovat, neboť dle náboženských norem by šlo například o trestný čin vraždy, avšak je morální, aby se dala, kvůli právní normě, která zakazuje interrupci, přednost ještě nenarozenému dítěti před životem matky? Může právní norma dopustit, aby byl život jednoho ohrožen na úkor druhého? Můj názor je, že pokud na základě takové právní normy ztrácíme možnost projevit vůli i nad svým vlastním životem a může o něm rozhodnout nebo jej nechat ohrozit nějaké uměle vytvořené pravidlo chování, které neakceptuje moji vůli žít nebo zachovat si zdraví, tudíž za mne rozhoduje věřící společnost, která chtěla takovýto zákon přijmout, pak nemohu souhlasit. Neshledávám to ani morálním, ani spravedlivým vůči jakékoli osobě, které by se měla takováto situace týkat.

Tedy odlišení práva a morálky by mohlo být také v rozporu se zásadou, která tvrdí, že „zákon je tady pro nás“, pokud však je morálně odporující, je na zamyšlenou, zda by morálka neměla mnohem více vstupovat do práva jako podkladová složka k tomu, aby se zákon neobrátil proti nám, a dokázala zachytit jisté nuance směřující k odbočení od účelu práva jako takového.