Jdi na obsah Jdi na menu
 


brnění

23. 10. 2007

Před několika týdny uveřejnil Luca Goldoni zábavnou reportáž z pobřeží Jadranu o lapáliích, číhajících na turisty, kteří z módních důvodů nosí džínsy, ale už nevědí, jak si v nich sednout na pláž, ani jak do nich vtěsnat své vnější reproduktivní orgány. Jsem přesvědčen, že problém, který Goldoni nadhodil, skýtá bohaté pole filosofických reflexí, jehož bych rád využil po svém a to s největší vážností, neboť žádný každodenní zážitek není pro myslivého člověka příliš banální. Je na čase, aby šla filosofie dál a to nejen po svých nohách, ale i se svými genitáliemi.

Začal jsem nosit džínsy v době, kdy to nebylo běžné, ale vždycky jen o prázdninách. Shledal jsem - a názor jsem nezměnil - že jsou velmi pohodlné a praktické, zejména na cestách, protože nevznikají problémy s puky, skvrnami či trhlinkami. Dnes se nosí také z módních důvodů, kvůli vzhledu, ale primárně je jejich účel praktický. Teprve před pár lety jsem se musel zříci potěšení z jejich nošení, protože jsem přibral. Faktem je, že když sháníte dost usilovně, najdete velikost extra large (značka Macy by oblékla do džínsů i Olivera Hardyho), ale džínsy této velikosti jsou velké nejen kolem pasu, ale i kolem nohou a vypadá to dost hrozně.

Není to dlouho, co jsem omezil pití a shodil tak dost kilo na to, abych si zase zkusil takřka normální džínsy. Prošel jsem celou tou kalvárií, kterou popsal Luca Goldoni, když mi prodavačka řekla: "Vytáhněte si je pořádně, trochu povolí". Vynořil jsem se z kabiny, aniž bych zatahoval břicho (takové kompromisy odmítám). A tak jsem po dlouhé době zase zažíval pocit z kalhot, které nedrží v pase, ale na bocích. neboť pro džínsy je charakteristické, že sevřou oblast beder a kříže a drží nikoliv díky zavěšení, ale přitisknutím.

Po tak dlouhé době byl dojem nový. Džínsy netísnily, ale cítil jsem, že je mám na sobě. Třebaže byly pružné, pociťoval jsem kolem spodní poloviny těla cosi jako pouzdro či pochvu. I kdybych chtěl, nemohl jsem vrtět či hýbat břichem uvnitř kalhot, musel jsem s ním kdyžtak pohybovat spolu s nimi. Tělo se tak jaksi rozdělilo na dvě nezávislé poloviny, jednu nezávislou na oděvu od pasu nahoru a druhou, organicky propojenou s oděvem, od pasu ke kotníkům. Zjistil jsem, že moje pohyby, můj způsob chůze, otáčení, sedění, spěchu byly odlišné. Nikoli obtížnější či méně obtížné, ale rozhodně jiné.

Výsledkem bylo, že jsem žil s vědomím, že mám na sobě džínsy, zatímco normálně žijeme, aniž bychom si uvědomovali, že nosíme spodní prádlo nebo kalhoty. Žil jsem s džínsy a nakonec jsem přijal vnější chování nositele džínsů. V každém případě jsem převzal jistý demeanor [způsob vystupování]. Je podivné, že tradičně nejméně formální kus oděvu, nejméně vyhovující etiketě, dokonce sama antiteze etikety, by měl být tím, co si etiketu silně vynucuje. Osobně jsem zpravidla hlučný a rozevlátý , rozvaluji se v křesle, sedám si a hrbím se, kdy se mi zachce, aniž bych dbal na eleganci: mé džínsy takovému chování brání, činí mne zdvořilejším a zralejším. Probíral jsem to obšírně s řadou konzultantů, zejména opačného pohlaví, od nichž jsem se dozvěděl to, co jsem tušil: že pro ženy je tento druh zkušenosti běžný, protože každý kus jejich oděvu je pojat tak , aby si vynucoval jistý způsob chování - vysoké podpadky, podvazkový pás, podprsenka, punčocháče, těsné svetry.

Uvažoval jsem poté, do jaké míry v dějinách civilizace odění, jakým bylo brnění, ovlivnilo chování a v důsledku toho vnější morálku. Viktoriánský měšťan byl škrobený a upjatý, protože nosil naškrobený límeček; gentleman devatenáctého století byl sešňěrován svým těsným redingotem, dvouřadovým kabátem, botami a cylindrem, který bránil jakémukoli rychlejšímu pohybu hlavy. Kdyby Vídeň ležela na rovníku a její měšťanstvo chodilo v bermudách, popsal by Freud tytéž symptomy neurózy, tentýž oidipovský trojúhelník? A popsal by je stejně, kdyby byl tento lékař Skotem v kiltu (pod nímž, jak všichni víme, se nenosí nic)?

Oděv, který svírá varlata, způsobuje, že muž myslí jinak. Ženy při menstruaci, muži, trpící orchitidou, oběti hemoroidů, zánětu močových cest, prostaty a podobných nemocí dobře vědí, nakolik tlak či jiné potíže v stydké oblasti ovlivňují náladu a mentální schopnosti. Ale totéž lze říci (i když pravděpodobně v menší míře) o krku, zádech, hlavě, chodidlech. Lidská rasa, která si zvykla chodit v botách, zaměřuje své myšlení jinak, než kdyby chodila bosa. Je to smutné pomyšlení, zejména pro filosofy idealistické tradice, že Duch má svůj původ v těchto okolnostech. Nejen že je to pravda, ale úžasné je, že to věděl i Hegel, který proto studoval lebeční hrbolky, zmapované frenology a to v knize, nazvané Fenomenologie Ducha. Problém mých džínsů mne však vede k jiným postřehům. Nejen že mi tento oděv vnucuje jistý způsob chování, ale tím, že k němu poutá mou pozornost, mě nutí žít směrem k vnějšímu světu. Jinými slovy, redukuje uplatňování mé vnitřní sféry. Pro lidi mé profese je běžné chodit a myslet na něco jiného: na článek, který musíte napsat, na přednášku, která vás čeká, na vztah mezi Jedním a Mnohým, na Andreottiho vládu, jak se vyrovnat s problémem Spásy, zda je na Marsu život, na poslední Celentanův hit, na Epimenidův paradox lháře. V našich kruzích se tomu říká "vnitřní život". Můj život se tak novými džínsy zcela zvnějšnil: přemýšlel jsem o vztazích mezi mnou a mými kalhotami, mezi mými kalhotami, mnou a společností, v níž žijeme. Dospěl jsem do stadia heterovědomí, tzn. jistého epidermického, pokožkového sebeuvědomění.

Uvědomil jsem si, že v průběhu staletí bojovali myslitelé za osvobození od brnění. Válečníci žili vnějším, exteriorním životem, všichni pěkně obaleni kyrysy a plášti. Naproti tomu mniši si vymysleli oděv, který současně s tím, že splňoval, specificky, požadavky určitého způsobu chování (majestátní, splývavý, z jednoho kusu látky, takže vytvářel sošné záhyby), ponechával tělo (vnitřek, spodek) zcela volné a nevědomé si samo sebe. Mniši vedli bohatý vnitřní život a byli velmi špinaví, neboť tělo, chráněné oděvem, který ho zušlechťoval a současně osvobozoval, mělo úplnou volnost myšlení a zapomínalo na sebe. Nešlo jen o církevní nápad, stačí připomenout nádherné pláště, které nosil Erasmus. Když si musí i intelektuál navlékat světské brnění (paruku, vestu, kalhoty pod kolena), vidíme, že pokud se oddá přemýšlení, promenáduje se v pohodlném županu nebo v balzakovsky volné, šaškovské (drôlatique) haleně. Myšlenky se hrozí těsných trikotů.

Jesliže však brnění zavazuje svého nositele k zvnějšnělému životu, pak letité ženské kouzlo jde rovněž na vrub faktu, že společnost ženám vnutila brnění a přinutila je tak zanedbávat procvičování mysli. Žena byla zotročena módou nejen proto, že nucena být atraktivní, udržovat si éterický vzhled a chování, být hezká a vzrušující, se stala sexuálním objektem, ale hlavně proto, že oděv, pro ni doporučovaný, ji psychologicky nutil žít vnějškově. Což nám napovídá, jak odvážná a na jak vysoké intelektuální úrovni musela být dívka, když se z ní měla stát, v takových šatech, Madame de Sévigné, Vittoria Colonna, Madame Curie či Rosa Luxemburgová. Tato úvaha není marná, neboť nás vede k náhledu, že džínsy, které dnešní móda ženám vnucuje, třebaže jsou zdánlivě symbolem osvobození ženy a její rovnoprávnosti s muži, jsou ve skutečnosti pastí nadvlády; neosvobozují totiž tělo, ale podřizují ho jiné nálepce a uvězňují ho v dalším brnění, které jako brnění nevypadá, protože zjevně není "ženské".

Závěrečná reflexe - tím, že šaty vnucují zvnějšňující způsob chování, stávají se sémiotickým nástrojem, nástrojem komunikace. To bylo známo, ale nikdo se nepokusil osvětlit paralelu se syntaktickými strukturami jazyka, které podle řady lidí ovlivňují náš pohled na svět. Syntaktické struktury módy rovněž náš pohled na svět ovlivňují a to mnohem hmatatelněji než consecutio temporum (souslednost časová) nebo existence konjunktivu. Vidíte, kolika záhadnými cestami se musí ubírat dialektika útlaku a osvobození a co to dá námahy vnést do ní trochu světla.

Dokonce i prostřednictvím rozkroku.